ČÁST 1 —  DĚKANŮV  STROM

Můj manžel zasadil naši jabloň před dvanácti lety, jen pár měsíců před svou smrtí.

Dean byl už nějakou dobu nemocný, i když ani jeden z nás nerad přiznával, jak vážné to bylo. I když mu nošení pytle s hlínou vyráželo dech, byl odhodlaný zasadit mladý stromek sám.

„Tohle je nejlepší místo,“ řekl a ukázal směrem k prosluněnému koutu zahrady.

Připomněl jsem mu, že mu lékař zakázal zvedání těžkých břemen.

„Je to strom, Sloane,“ odpověděl s úsměvem. „Není to soutěž ve vzpírání.“

Zasadili jsme to společně. Popravdě řečeno, většinu kopání jsem dělal já, zatímco Dean seděl opodál a dával instrukce. Když jsme skončili, položil jednu ruku na tenký kmen.

„Dej tomu čas,“ řekl. „Překvapí tě to.“

Dean zemřel o čtyři měsíce později.

Dva roky strom nic neplodil. Málem jsem ho nechal odstranit, protože pohled na něj mi vracel příliš mnoho bolesti. Pak jednou na jaře konečně vykvetl.

Následující podzim urodilo dvanáct jablek.

Spočítal jsem všechny.

Jak roky plynuly, strom sílil. Brzy vyprodukoval dostatek ovoce na koláče, mošt, jablečné pyré a sousedé a děti klepali na dveře a ptali se, jestli si můžou jedno utrhnout.

Vždycky jsem říkal/a ano.

Strom se stal součástí sousedství, ale pro mě zůstal jednou z posledních živých věcí, kterých se Dean dotkl.

Pak se Ryan nastěhoval do domu vedle.

Během několika týdnů vrátil poštovní schránku na místo, odstranil všechny květiny z předzahrádky a položil zem bílými kameny. Jedno odpoledne zaklepal na mé dveře a okamžitě ukázal směrem k mé zahradě.

„Musíme si promluvit o tvém stromě.“

„Jabloň?“ zeptal jsem se. „Je krásná.“

„Je to nepořádek,“ odpověděl. „Jeho větve překračují plot a ovoce mi padá do zahrady.“

Nabídl jsem se, že ořezám větve a posbírám všechno, co mu na pozemek spadne.

Ryan zavrtěl hlavou.

 

VIZ DALŠÍ STRANU >>>